OTÁZKY A ODPOVĚDI
"Jak dlouho trvá jedno terapeutické sezení?"
Slovo "sezení" někdy nahrazuji slovem "setkání" (protože málo které dítě během své terapie sedí!). Terapeutické setkání trvá 45 minut ve frekvenci jednou týdně, v pevně ustanovený den i hodinu. Je dobré dorazit 5-10 minut před samotným začátkem, aby dítě mělo možnost se v klidu aklimatizovat na to, že bude v terapeutickém prostředí, které je jiné než naše běžné prostředí, ze kterého dítě přichází.
"Kolik setkání bude muset dítě absolvovat?"
Nejkratší minimální doba na to, abychom dosáhli žádaných pozitivních výsledků, je 12 setkání. Týká se však těch nejméně komplikovaných problémů, se kterými dětmi přicházejí (například "odmítání školní docházky"). Děti s ADHD, ASD, prožitým traumatem, ztrátou blízké osoby, nízkým sebevědomím, rozvedenými rodiči, takové pak potřebují více času, protože jejich psyché je hlouběji zasaženo a potřebuje pracovat na několika problémech. To se děje postupně a tedy to trvá déle. Proč? Vysvětlím:
Děti nejprve budují důvěru ve svého terapeuta, učí se nová pravidla, integrují je do svých zažitých programů a teprve potom nastupuje v terapii seznamování s tím, kdo jsou ony samotné - budují důvěru v sebe sama a jistotu v sebe sama. Teprve tehdy, když je tento nejtěžší aspekt překonán či upraven, může dítě začít pracovat na záležitostech jako je zodpovědnost, respekt k druhým, ochota překonat své negativní pocity a podrobit se (škola) atd.
Je to práce na dlouho, ale děti jsou ochotné, dokonce mají touhu se všech těchto břemen zbavit, protože jak uvádím jinde: Člověk je od přírody naprogramován tak, že se chce cítit dobře a být stejně tak vnímán.
"Jakým způsobem moniturujete změny?"
V terapii hrou používáme několik nástrojů na měření a hodnocení efektivnosti terapie. Jedná se o formuláře SDQ, dotazníky vyplňované při setkání s rodiči, stanovené cíle a jejich porovnávání (před a po), setkání s učitelem (na žádost rodičů), clinické pozorování a zápis, rozbor obrázku HTP, analýza práce v písku, mandala.
"Může terapie hrou udělat ze zlobivého dítěte hodné?"
Každý si přeje, aby se "zlobivé dítě" začalo chovat hezky co nejdříve. Ale takhle terapie hrou nefunguje.
Hluboko ve svém podvědomí, každé dítě ví, že nejprve se musi cítit dobře sám uvnitř sebe. Teprve potom se může věnovat tomu, co od něj očekává okolí - obzvlášť, pokud o něm všichni říkají, že je "zlobivé"
Poté, co si dítě zpracuje vlastní názor na sebe, a najde hledanou sebe-jistotu, teprve pak může pracovat na tom "co si ostatní myslí".
Je celkem uklidňující myslet na toto: Žádné dítě netouží po tom, být "zlobivé". Je v lidské přirozenosti chtít být oblíbený ostatními. Důvod ke zlobení tedy není vědomý.
"Co když mé dítě najednou nebude chtít chodit?"
Stává se to. Rodiče mají pocit, že to dítě dělá jen proto, aby je ještě víc vytočilo.
Záleží na vztahu, jaký mezi rodiči a dítětem je a na hranicích, které se v rodině dodržují. Když dítě najednou "nechce" chodit do terapie, můžeme to vnímat jako komunikaci dítěte: "Potřebuji více tvé pozornosti". Proč to děti dělají? Může to být nové uvědomění právě této potřeby.
Samozřejmě, každé dítě má instinktivní potřebu pozornosti svých rodičů. Na pozornosti našich rodičů je závislé naše přežití. Ale pokud se pozornosti dětem nedostává v takové míře, jakou daný jedinec právě potřebuje, vzniká deficit, který může být spouštěčem dalších problémů (většinou behaviorálních nebo psychosomatických). Ve chvíli, kdy si však dítě má možnost (například v terapii) tento deficit uvědomit, neví jak s ním naložit. Docela obyčejně tedy může třeba začít odmítat rozloučit se s rodičem, nebo může začít více "zlobit". Protože zlobení, ruku na srdce, to zkrátka vždycky zabere: zlobivé dítě pozornost dostane. Sice negativní, ale dostane. A i taková pozornost je bohužel pro pod-vědomí dítěte uspokojivá. Pro jeho sebe-vědomí je však nevhodná. Ale o tom více až osobně!
Ale co s tím?
Je třeba docela neutrálně, bez negativních emocí, pojmenovat nahlas to, co se děje: "Rozumím, máš pocit, že se ti nechce. Je to pro tebe těžké, když se ti nechce. Půjdeme spolu a všechno bude fajn."
V terapii je třeba pokračovat, překonat těžké období sebe-uvědomování, nevzdat se. Když rodiče láskyplně a trpělivě podpoří své dítě v překonání těžkostí, společně dojdou ještě dál.
"Co je to formulář SDQ?"
Název SDQ je odvozený z anglického názvu "Streghts and Difficulties Questionaire". Tedy jedná se o původně anglický dotazník mapující silné stránky a těžkosti z pohledu rodiče, učitele a dítěte samotného a to v pěti oblastech:
emocionální
interakce s vrstevníky
hyper-aktivita (vnitřní neklid)
chování (neverbální komunikace)
pro-sociální (potřeba být součástí společnosti).
SDQ dotazník není "hodnocením" nýbrž jakousi mapou, která poskytne porozuění toho, co se právě s dítětem děje a proč.
SDQ dotazník se vyplňuje před zahájením terapie a pak v pravidelných intervalech v průběhu terapie. Je to jeden z nástrojů měření úspěšnosti terapie či nového přístupu okolí k dítěti.
"Pro jak staré děti je terapie hrou vhodná?"
Terapie hrou je ustálený výraz označující formu psychoterapie, ve které klienti používají ke komunikaci s terapeutem náhodně vybrané kreativní činnosti. Příliš složité vysvětlení?
Docela obyčejně: Hráli jste někdy se svým dítětem na honěnou? Vzali jste do ruky modelínu a vyráběli s dítětem cosi? Stavíte si s dětmi někdy lego? A jaký pocit máte, když si můžete s přáteli zazpívat u ohně?
To všechno jsou kreativní činnosti. Alespoň náš mozek to tak vnímá.
Ve chvíli, kdy kreativní činnosti provozujeme, vzdalujeme se od racionálního uvažování a ponořujeme se hlouběji do podvědomí - "zapomínáme na starosti". V naší krvi se rozproudí hormony oxytocin, endorfin, serotonin... a ejhle, ani nevíme jak, je nám prostě hezky. Kéž by to trvalo věčně? Nedostatek času a potřeba "fungovat" nás nutí se těmto činnostem vyhýbat. A nejen nás dospělé. I naše děti. A je jedno kolik jim je let. A ne, hry na mobilu to nezachrání.
V terapeutické dílně naleznou prostor pro kreativitu lidé jakéhokoliv věku, dokonce i i dospělí. Takže se nenechte zmást termínem "terapie hrou".
A hrajte si! Je to zdravé!
"Necítím se dobře. Je možné, že také potřebuji terapii?
Mnoho lidí se obává, že chodit k terapeutovi (psychologovi) je znak slabosti, přiznání si, že jsem neschopný, něco jsem nezvládl...
Opak je pravdou. Přiznat si, že potřebuji pomoc a že ji vyhledám, je statečné a moudré. Osobně tento akt považuji i za určitou zodpovědnost vůči svým dětem, své rodině a hlavně, vůči sobě sama.
Rodiče bývají překvapeni, že se zřídka kdy setkám s člověkem, který terapii nepotřebuje.
Terapie zachraňuje životy, rodiny, vztahy a manželství.
Terapie je přinejmenším jako dobrý multivitamín, který si dopřejeme, abychom posílili svou imunitu. Imunitu vůči těžkostem, událostem a situacím, kterým jsme denně vystaveni a které jsou nedílnou součástí našeho života.
Je snad někdo, kdo nic takového nezažívá?